Žijeme v určité době, a tak se logicky stáváme její součástí. Jsme produkty své doby a naše doba tlačí na všechno a všechny. Tlačí nás čas, peníze, život, práce… vše, na co si zkrátka jen vzpomenete. A tak se není co divit, že konzumní doba tlačí i na to, abychom nakupovali, plýtvali a nesnažili se o záchranu svých věcí.
Tohle je dáno především tím, že ani naše ekonomika, tak, jak je nastavená, nemůže fungovat bez toho, aniž bychom my sami plýtvali. Jakmile přestaneme nakupovat, jakmile přestaneme shromažďovat věci nové a hromadit nepotřebné jen proto, že se nám to líbí, že máme peníze na to, abychom si to koupili, tak zkrachuje celý systém, ve kterém žijeme, rozpadne se ekonomika a my budeme paradoxně chudší, než když utrácíme hlava nehlava. Čím více nakupujeme, tím více firmy vyrábí, tím více odvádějí státu na daních, tím více se hromadí peníze v kase, která pak jde zpět do okruhu, zpět mezi lidi, zpět mezi nás. Čím více budeme nakupovat, tím více bude práce a peněz kolem nás.
Ano, je to tak. Naše doba to ale trošku přehnala, a tak už nevíme, co je a není správné. Tedy, my to víme, ale někteří to neví. Přemíra podpory nákupů, utrácení, shánění nových věcí má za důsledek to, že někteří lidé dokázali podlehnout. Stali se otroky této vražedné kavalérie obchodních středisek a útočných reklamních ploch rozvěšených napříč celým světem. Nedokáží žít bez toho, aniž by si koupili nové věci, bez toho, aby se porozhlédli kolem sebe každý den, co by tak mohli potřebovat a po chvíli už ani ne potřebovat, po chvíli už se dívají jen po tom, co se jim líbí, co by si mermomocí chtěli koupit, i když to neznamená nic jiného, než že se prostě zhlédly v nakupování. Neznamená to nic víc, než že nemohou žít bez toho, aniž by každý den utráceli peníze za nové věci, za věci, které nikdy v jejich domácnostech nenajdou uplatnění, ale v tu chvíli se jim zrovna líbí.
To je také odpověď na to, proč přibývá dluhů, zadlužených lidí, lidí s půjčkami a lidí, co nemají na vlastní živobytí jen proto, že všechny své peníze během chvíle utratí za to, co ve skutečnosti ani nechtějí, rozhází je během chvíle a ani nevědí jak. Rodiny se stávají obětí exekucí, extrémní případy končí na dlažbách měst.
Snad si říkáte že to vidím příliš černě, ale ne. Není těch lidí tolik, ale zase jich není nezanedbatelné množství na to, abychom neměli zdvihnout varovný prst. Nevíte, kdy se i vy začnete klepat a plakat v nesnesitelných mukách jen proto, že už jste si déle jak den nemohli koupit nějakou tu zbytečnost. Kdy dojde k tomu, že takto dopadneme všichni? A nebylo by to logické? Naše ekonomika si nás tak vychovala a my jí zcela podlehly. Ale jako to vždy bývá, sama sebe pohltí a nás také.